O životě v zahraničí jsem v dětství nijak extra nesnila. Až do vysoké školy jsem si svůj život představovala v Česku. Poslední rok na výšce ale nastal zlom. Najednou jsem musela začít přemýšlet, co budu dělat pak. A očekávalo se ode mě, že si najdu normální práci, se zaměřením, které jsem studovala. Moji rodiče tuto normální práci definovali jako sezení 8 hodin denně v kanceláři. A žila jsem ve světě, kde většina lidí kolem mě nějakou takovou normální práci vykonávali. Takže tohle se ode mě očekávalo… Ale z té představy mi nebylo úplně dobře. Za prvé, nelíbila se mi představa sezení 8 hodin denně v kanceláři. Za druhé, představa, že rovnou po vysoké škole se přesunu z lavice do kanclu, že neuvidím a nezažiju nic mimo tohle město, že tam venku je svět, kam se dostanu možná jednou ročně na týden na dovolenou, ta představa mě děsila. Čím dál tím víc mě lákala myšlenka vyjet aspoň na pár měsíců někam za hranice a zkusit si život mimo Česko. Jen to zkusit, jen to zažít… Abych se pak mohla vrátit domů s cennou zkušeností.
A tak jsem se rozhodla, že to udělám. Ale byl to pouhý sen, k jehož realizaci jsem se ani vzdáleně neblížila. Netušila jsem, jak. Co bych měla udělat? Jak a kde hledat? Vůbec jsem netušila, jak udělat první krok. A nikdo kolem mě mi neuměl poradit. Moje máma byla vždycky expert na všechno – nikdy jsem nechápala, jak všechny ty věci ví, kam se přihlásit, jak a co zařídit, kde a co zaplatit. Se vším mi vždycky pomohla nebo to udělala za mě. Ale jak odjet žít do zahraničí, o tom neměla ponětí. 
A tak jsem jen dál snila, že “třeba jednou”, ale nebyla jsem ani o krok blíž. Všechno to bylo tak abstraktní. Až jsem v roce 2017 potkala člověka, který mi dal důležitou radu, která mi změnila život: “Pokud chceš začít život v cizí zemi, jeď tam pracovat jako au-pair.”